Pavel Doležel

Nejhorší problém českého školství podle Daniela Münicha

30. 08. 2016 10:49:50
Daniel Münich v dnešním článku v HN říká: "Vzdělávací politiku od úrovně státu až dolů na úroveň jednotlivých škol u nás stále více komplikují odlišné a často až nesmiřitelné názory na roli školy a vhodné přístupy ke vzdělávání.

Cituji z článku publikovaného v roce 1974 Dr. Sýkorou pod názvem "Formative and Motivating Effects of Appraisal of Pupils by Teachers":

"Zaměřenost na výkon se projevuje jako (a) tendence k dosažení úspěchu, (b) tendence vyhnout se neúspěchu, (c) tendence zdůvodnit neúspěch přenesením odpovědnosti. Jestliže v případě a, b vzniká úsilí žáka obsahově indiferentní (nebo je obsah učební činnosti vedlejší), vede zaměřenost na výkon typu c k pasivitě žáků při vyučování."

S tím jednoznačně souhlasím. Doktor Sýkora dále píše: "Pupils who, in 'the course of experimental teaching, were evaluated positively and in a matter-of-fact way predominantly focused their attention on the content of the lessons, which became apparent in the motivating dispositions linked with the content of teaching. Pupils influenced formally and negatively were gradually losing their interest in schooling, their learning activity had a falling tendency. These pupils tended to make the teacher responsible for their failures."

Daniel Münich v dnešním článku v HN mimojiné říká: "Vzdělávací politiku od úrovně státu až dolů na úroveň jednotlivých škol u nás stále více komplikují odlišné a často až nesmiřitelné názory na roli školy a vhodné přístupy ke vzdělávání. Když vynecháme lhostejnou většinu, skončíme u dvou hlavních skupin. Ta konzervativní od školy očekává zhruba to, co si pamatují z vlastního mládí. Tedy jednotu obsahu a přístupu, důraz na řád a pořádek, přísnost v připouštění k dalšímu vzdělání už v raném věku, přednost přenosu znalostí před pěstováním dovedností a tvůrčího myšlení. Druhá skupina, nazývejme ji modernistickou, méně bazíruje na řádu a poslušnosti a klade větší důraz na pěstování kritického myšlení."

A já s tím nesouhlasím. Opět projev manipulace a neobjektivity. Daniel Münich se tím dopouští argumentačního faulu a odhaluje, ať už záměrně, či nezáměrně, do které z těch skupin patří. Tu údajně konzervativní skupinu ale zjevně nepochopil. Žije pouze v zajetí jakýchsi svých předsudků plynoucích z nepochopení.

Ty skupiny zcela jistě nejsou jen dvě, nicméně když už bych měl provést nějaké obdobné bipolární členění, navázal bych ho na nálezy doktora Sýkory. Pokud víme, že pozitivní hodnocení žáka jej motivuje a vytváří zájem o obsahovou stránku věci (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti) a negativní hodnocení naopak vede k nezájmu, ztrátě motivace a často, jak píše Sýkora, i k obviňování učitelů z vlastního neúspěchu (projev typu c), pak existují dvě fundamentální cesty, jak vyřešit problém ztráty motivace na základě negativního hodnocení (přičemž dodávám, že negativním hodnocením je míněna nikoliv barva puntíku, či hodnota známky sama o sobě, či počet dosažených bodů, nýbrž poznání, že v nějaké činnosti výrazně zaostávám za ostatními - a je lhostejné, jakým způsobem se to dozvím):

1) Vyhnout se onomu hodnocení označenému a vnímanému žákem, jako negativní tím, že mu prostě informaci o tom, že za ostatními výrazně zaostává, budeme tajit. Studenty hodnotit nebudeme. Toto řešení vyznává jedna názorová skupina. Údajně kognitivní vědy nějak prokázaly, či dokonce dokázaly, že žák hodnocení a srovnání s ostatnímu k tomu, aby byl motivován, nepotřebuje. Pokud by tomu tak bylo, pak nechápu, kde by se brala ta ztráta motivace v případě poznání, že zaostávám. A kde by se brala ta tendence svalovat vinu za své neúspěchy na ostatní.

2) Hodnotit spravedlivě a svědomitě všechny s tím, že tzv. negativnímu hodnocení je třeba se vyhnout nikoliv tím, že jej budeme tajit, ale tím, že studenty necháme se specializovat na činnosti, které jim jdou a v nichž mohou být pravdivě hodnoceni pozitivně a nebudeme je tlačit do porovnávání v oblastech, v nichž zaostávají a porovnávání se studenty, kteří v nich vynikají. Každý člověk má svoji hodnotu a přínos pro společnost, ale nemá smysl ho držet v zajetí jakýchsi bludů o vlastní výjimečnosti v něčem, v čem je podprůměrný. Srážka s realitou, k níž téměř vždy dojde, vede buď k frustraci, nebo k projekci viny v souladu s bodem c (to bohužel v tomto případě mnohem častěji a řekl bych, že tím častěji, čím déle žákovi lžeme o jeho výkonu). Kromě toho to ovšem vede i k dalším škodám, nejen čistě ekonomickým.

Jakou cestu vyznávám já, je asi jasné, byť nepodstatné.

V pátečním vydání Lidových Novin vyšel rozhovor s ředitelem a majitelem společnosti SCIO, Ondřejem Štefflem. Šteffl v něm mimo jiné říká, že, cituji: "Vezměte si třeba to, jak se hned v první třídě zavádí odměňování, nějaké ty hvězdičky, nebo dokonce jedničky. Kognitivní vědy už dávno potvrdily, že je to špatně. Že to kazí touhu po vědění. A přesto se to pořád dělá."

Tak jsem si trochu zagůglil a našel jsem několik článků, kteří toto tvrzení pana Šteffla poněkud staví na hlavu. Kupříkladu v jednom článku z roku 2011, se píše doslova: "The
results of this study support the notion that an attainable strict grading policy can be used as an important pedagogical technique to motivate students to study and may provide insight into grade scale decisions faced by accounting faculty seeking to prepare their students for the rigor of professional exams. Contrary to prior results in the literature, we find that when used in an upper-level undergraduate accounting course the stricter standard has a more profound effect on achievement for students at the lower end of the grade distribution."

Netvrdím, že neexistují články, které podporují neznámkování, ale to ještě samo o sobě nic nedokazuje. Existují evidentně i články, které striktní známkování jako silný motivátor naopak doporučují a vzhledem k tomu, jaká mediální masáž proti hodnocení studentů ze strany příslušníků reakce typu c, po celém světě probíhá a vzhledem k tomu, jak dlouho, řekl bych, že nelze tvrdit, že kognitivní vědy nalezly nějakou vzdělávací panaceu (všech futrálů futrál, jak trefně kdysi napsal profesor Heřt), ale jen že prostě tady máme, stejně jako i v jiných oblastech, nespokojené alternativně smýšlející jedince, kteří se snaží své menšinové názory vnutit celé společnosti, které navíc podsouvají zaostalost a nevzdělanost. Jenže on každý člověk, byť není odborníkem na pedagogiku, neurovědy, ani vzdělávací systém, dobře ví, co jeho samého motivuje a co jej demotivuje. To si mohou soudruzi zkoumat co chtějí a dělat chyby v desetinných čárkách jak chtějí, ale s tímto prostě nehnou, protože v tomto může každý mluvit tak akorát sám za sebe. No a to je dle mého mínění pravý důvod, proč je tradiční systém vzdělávání v současném světě evolučně dominantní. Není to tedy proto, jak je nám vnucováno "experty na kognitivní vědy" panem Štefflem, či Botlíkem, že jsme nevzdělanci, kteří neznají nové objevy kognitivních věd, ale tím, že prostě nevěříme tomu, co by na nás samotné nefungovalo a naopak s odstupem času vidíme, co bylo funkční a co nás motivovalo nejvíce.

Autor: Pavel Doležel | karma: 19.89 | přečteno: 888 ×
Poslední články autora