17.5.2016 Ondřej Šteffl napsal: "Měli bychom přece přemýšlet hlavně o tom, jak zajistit, aby všichni (všichni!) uměli co nejvíc. Žákům pomáhat, podporovat je, dát jim příležitost. Místo toho řešíme, koho a jak od dalšího vzdělávání oddělit nebo dokonce odradit. Selektovat ty, kteří nesplňují naše, jak se ukazuje někdy dost podivná, kritéria."
Obávám se, že problém takto triviální není. Ano, zamezování přístupu ke vzdělání na první pohled vypadá, jako plýtvání, neboť navozuje dojem, že takový alokační proces není Pareto efektivní. Pomiňme teď skutečnost, že po tom, aby bylo někomu zamezeno se vzdělávat, skutečně nikdo nevolá a podívejme se na jednoduchý příklad.
Mějme pro jednoduchost ekonomiku, která produkuje pouze dva statky - počítače a kukuřici. Výroba počítačů je náročná, ale pro jednoduchost předpokládejme, že jí svede jeden člověk (jde o zjednodušení čistě z didaktických důvodů). Mějme v ekonomice dva výrobce. Budu jim říkat osoba A a osoba B. Osoba A je nadána technicky, osoba B nikoliv. Před zahájením vzdělávání ekonomika nic neprodukuje, protože ani osoba A, ani osoba B neumí ani vyrobit počítač, ani vypěstovat kukuřici. Osoba A, jakožto technicky nadaná, se po ročním TECHNICKÉM vzdělávání dokáže dostat do stavu, kdy vyrobí 10 počítačů za měsíc, nebo za stejný čas vypěstuje 100 kukuřic, zatímco po ročním PRAKTICKÉM vzdělávání je schopna vyrobit 1 počítač za měsíc, nebo za stejnou dobu vypěstovat 150 kukuřic. Osoba B, jako technicky ne příliš nadaná je schopná se za rok TECHNICKÉHO vzdělávání dostat do stavu, kdy vyrobí dva počítače za měsíc, nebo vypěstuje 50 kukuřic a za rok PRAKTICKÉHO vzdělávání není schopna vyrobit žádný počítač za měsíc, nebo vypěstovat za tutéž dobu 100 kukuřic. Dejme tomu, že jeden počítač stoj9 na trhu 100 jednotek a jedna kukuřice 5 jednotek.
Nejvíce ekonomika vyprodukuje tehdy, když A je vzdělán technicky a vyrábí počítače a B je vzdělán prakticky a pěstuje kukuřici. Ze všech možných kombinací vzdělání a alokací výroby. Obecně tedy ROZHODNĚ NEPLATÍ, že táhnout nebožáka osobu B k nějakému technickému vzdělání, má za všech okolností smysl. A přitom si všimněte, že osoba B je horší, než osoba A i v pěstování kukuřice, ale přesto má v ekonomice své místo a něco produkuje. Spočítejte si to. Dostaneme se na celkový výnos 18000 peněžních jednotek/rok.
A to jsme zcela zanedbali přímé i nepřímé náklady na vzdělání i náklady neoprávněného dosažení vysokého formálního vzdělání. Například náklady na to, že při výrobě počítačů bez technického vzdělání čas od času dochází ke smrtelnému úrazu elektrickým proudem, nebo při pěstování kukuřice bez praktického vzdělání občas dojde k situaci, že celá úroda shnije a pak nasatává hladomor.
Jasně, že jde o hodně zjednodušený příklad, který posuzuje vzdělávání pouze z kvantitativního pohledu, nicméně i tak jednoznačně ukazuje, že v ekonomickém světě (tj. ve světě s omezenými zdroji, což je svět, v němž žijeme - ať se to komu líbí, či nelíbí), nemusí ani zdaleka být vždy nejvýhodnější to, co se "zdravému selskému rozumu" jeví jako postup nejvýhodnější jaksi sám o sobě. Není tedy rozhodně pravda, že je vždy nejlepší strategií vzdělávat každého co to jen jde. Nemá smysl táhnout osobu B k prestižnímu TECHNICKÉMU vzdělání, byť je po jeho absolvování schopna vyrábět i počítače, zatímco bez něj nikoliv.
Lidé jsou různí a mají různé potřeby. Nařizovat jim befelem, aby svůj čas trávili neefektivně, je projevem naprosté hlouposti. Jenže pan Šteffl není hloupý. On jen nepochopil, že cílem vzdělávání je člověk vzdělaný, nikoliv člověk socializovaný a mravný a že naučit se učit, aniž bych "učení se" praktikoval, není dost dobře možné.